Svého snu se nevzdala, lhala o něm i rodičům. „Našla jsem víc než jsem hledala,“ říká cvičitelka bojových umění

Už jako malá holčička na zakarpatských lazích toužila studovat bojová umění a být lékařkou. „Bojová umění nejsou povolání a na doktorku máš příliš citlivou povahu, vždyť nesneseš ani pohled na krev,“ odrazovali ji rodiče. Oksana Pirniková se však svého snu nevzdala. Dnes je mu 32 let, z Ukrajiny ji zaválo na Slovensko a bojová umění jsou nedílnou součástí jejího života. A – i když ne jako lékařka, pomáhá handicapovaným dětem.

Po skončení základní školy se, k vůli rodičů, dala ke studiu učitelství. To, k čemu ji srdce táhlo, si ji ale nakonec stejně našlo. Nebo naopak, našla jsi to ona? „Vždy mě přitahovala bojová umění, a když jsem měla v životě období, že jsem se necítila šťastná, tak vždy to bylo tehdy, když jsem si dala od nich přestávku. Když jsem se k nim vrátila, byla jsem opět ve své kůži. Není to o boji či bitvě, je to celá filozofie, vnitřní zdokonalování, práce s energiemi, se sebou samým,“ říká.

V devíti dojila krávy
Vyrůstala na Zakarpatské Ukrajině, asi 30 kilometrů od Uble a 100 kilometrů od Mukačeva. Vesnička Smerekovo s asi 300 obyvateli v kopcích, uprostřed přírody. Tehdy ještě fungovala družstva, a když bylo v sezóně hodně práce, škola nejednou zkrátila hodiny, aby uvolnila děti na pomoc. Oksana tedy jako devítiletá dojila krávy, pomáhala otci opravovat traktor, dokázala poskládat pásy.

Když jí bylo 14, odešla na internát do Mukačeva, studovat pedagogiku. „První rok jsem se opravdu věnovala jen škole. Učení, internát, učení… Ve druhém ročníku jsem už dostala stipendium a začala se poohlížet po nějakém bojovém umění, kam bych se mohla přihlásit…“
Na lazech je vždy krásně a svobodně. Oskana v dívčích časech. Foto: archiv Oksany Pirnikové

Našla si semináře tai chi (nazývané také meditace v pohybu) a aikida. „Docházeli jsme na ně pěšky asi tři kilometry třikrát do týdne, asi 12 dívek. Vždy od čtvrté odpoledne do půl osmé večer. Někdy jsem se musela zeptat ze školy, abych to stihla, vymýšlela různé záminky, ale byla to priorita,“ vzpomíná.

Rodičům, když ji telefonicky nezastihli na koleji, lhala, že byla v knihovně. Výmluva však vydržela jen jistý čas. „Když to jednou prasklo, zprvu byli rozhořčeni, rychle však převážilo to, že raději ať cvičím, než abych se flákala s nějakou pochybnou partou…“

Peter Janovič
Semináře vedl slavný Peter Hančak, který je mezi příznivci bojových umění velkým pojmem. Bývalý boxer, olympionik s tehdejším čestným titulem Mistr sportu SSSR, dnes mistr bojových umění wu shu, tai chi i aikida, zakladatel Zakarpatské federace aikido. Kdysi pracoval v nemocnici jako lékař, už přes deset let však pomáhá lidem praktikami východní medicíny. Oksana mu neřekne jinak než Peter Janovič (otcovské jméno). Říká o něm s velkou úctou, v jejím životě sehrál a stále má významnou roli. Je jejím mistrem, učitelem, duchovním průvodcem a už i kmotrem obou synů.

„Myslím, že i díky němu jsem dnes tady, kde jsem, díky němu jsem zůstala u tai chi a pronikla do něj tak hluboko. Peter Janovič mi ukázal ten velký duchovní rozměr, velmi mnoho mě naučil. O toku energií, různých stavech vědomí… Našla jsem víc než jsem hledala… Peter Janovič je člověk, který dokáže zapomenout na sebe, myslet na druhé, přijmout je takové, jací jsou a věnovat jim tolik času, kolik potřebují,“ mluví.